Rebecca Houze

Když jsem se poprvé dozvěděla o projektu From Vienna to the World, okamžitě jsem si vzpomněla na Annu Lesznai (Amália Moskowitz) (1885-1966), maďarskou básnířku, malířku a učitelku. Lesznaiová se narodila v Budapešti, dlouhá léta žila v politickém exilu ve Vídni a v roce 1939 se přestěhovala do New Yorku, aby unikla holocaustu. Stejně jako mnoho jejích současníků emigrovala Lesznaiová ze střední Evropy do Spojených států a přivezla s sebou svůj talent a myšlenky. V posledních několika letech jsem měla možnost strávit nějaký čas v Maďarsku a dozvědět se o Lesznaiové více skrze studium dokumentů a děl v Petőfiho literárním muzeu v Budapešti, navštívila jsem také muzeum Lajose Hatvanyho v Hatvanu, takže jsem měla její příběh v čerstvé paměti. Doufala jsem, že lépe porozumím motivaci, která Lesznaiovou vedla k tomu, aby ve spolupráci s ženami v maďarských vesnicích vyráběla stylové kabelky a povlaky na polštáře s barevnými motivy připomínajícími květinové vzory výšivek Matyó - tradiční techniky, která je nyní uznána UNESCO za příklad nehmotného kulturního dědictví (obr. 1 a 2)[1]..[1] 

 

Fig. 1. Designs for embroidery by Anna Lesznai, in Magyar Iparművészet 14, no. 5 (1911): V. Melléklet (fifth supplement). Image source: Elektronikus Periodika Archívum.
Fig. 2. "Embroidered hand-bags, designed by Anna Lesznai, sewn by peasant women," in The Studio Year Book of Decorative Art (1914), 232. Image source: Hathi Trust.

Její přivlastňování si lidové kultury Matyó je jen jedním z příkladů rozšířené fascinace "primitivním", která ovlivnila tvorbu mnoha evropských modernistů na počátku dvacátého století. Zajímalo mě však, jestli za jejím zájmem o něj není něco víc - sama byla představitelkou více menšin - žena, Žid a uprchlík. A jak výšivky Matyó a další součásti evropského lidového života, k nimž měla Anna Lesznaiová tak osobní, v podstatě duchovní, vztah, formovaly její profesní dráhu poté, co překročila Atlantik?

 

Stejně jako ostatní evropské návrhářky z Rakouska-Uherska, narozené na přelomu 19. a 20. století, musela i Lesznai po příjezdu do Spojených států znovu objevovat sama sebe a navazovat nové kontakty. Přednášela na různých vzdělávacích institucích, mimo jiné v Sandusky v Ohiu poblíž Oberlin College, kde působil její druhý manžel, historik a sociolog Oszkár Jászi (1875-1957); na Wellesley College, progresivní ženské humanitní škole v Massachusetts; v bostonské YWCA (Young Women's Christian Association), organizaci, která dlouhodobě poskytovala pomoc komunitám přistěhovalců (obr. 3) ;    na Newark State Teachers College v Newarku v New Jersey a v New Yorku, kde si podle některých zdrojů otevřela vlastní malířskou školu.[2] Třetí manžel Lesznaiové, Tibor Gergely (1900-1978), s nímž emigrovala do Spojených států, úspěšně pracoval jako ilustrátor pro sérii Little Golden Books vydávanou nakladatelstvím Simon & Schuster a Lesznaiová i Gergely vytvářeli obálky časopisu The New Yorker magazine.

Obr. 3. "Mme. Anna Lesznai ukazuje svou výšivku slečně Ruth Philbrick at Y. W. C. A. Right—Malba Mme. Lesznai,"fotografie publikovaná v The Boston Globe, 18. ledna 1940, p. 17.Vřele děkuji Zoltánovi Fejősovi za poskytnutí tohoto zdroje.

 

 

Anna Lesznai byla členkou slavného Nedělního kroužku marxistického teoretika Györgye Lukácse. V průběhu let badatelé upozorňovali na její četné vazby s pokrokovými společenskými a literárními kruhy a na její osobní vztahy s feministkami, socialistkami, umělkyněmi a myslitelkami v období jejího mládí a exilu v Evropě. (Obrázek 4).[3] 

Obr. 4. Obálka Endre Ady, Ki látott engem? Versek (Who has seen me? Verses). Budapest: Nyugat irodalmi és nyomdat részvénytársaság kiadása, 1914. Zdroj: Museum of Applied Arts, Budapest. © Iparművészeti Múzeum, 2012, 2017, 2020.

 

Již méně známá se zdá být svou činností ve Spojených státech.[4] Před několika lety jsem si zapůjčila kopii německého překladu autobiografického románu Leszaiové, Kezdetben volt a kert (Na počátku byla zahrada), který byl publikován v roce 1965, rok před vydáním jeho maďarské verze. Kniha obsahovala věnování “Julii a Hansi Fybelovým, mit treuer Freundschaft und Liebe, Máli, Nov. 1965.”[5] Kdo byli tito její blízcí přátelé, říkala jsem si, a co bych se mohla dále dozvědět o Anne Leszai skrze pátrání po jejích osobních a profesních spojeních?

 

Můj současný výzkum Anny Lesznai je součástí rozsáhlejšího projektu, který srovnává její aktivity s aktivitami její maďarské současnice Marisky Undi (Mária Springholz) (1877-1959). Na rozdíl od Lesznai Undiová neemigrovala. Spíše se věnovala kariéře návrhářky a učitelky v Budapešti v meziválečném a poválečném období, kdy Maďarsko již nebylo součástí rozlehlé středoevropské monarchie (obr. 5). (Figure 5). Ačkoli se Lesznai a Undi zajímaly o mnoho stejných témat, včetně lidové výšivky, ilustrace dětských knih a feminismu, jejich společenské a profesní okruhy se zřejmě nepřekrývaly (Figure 6).[6] Zatímco Lesznai byla spojena se skupinou malířů Nyolcat v Budapešti a s vídeňskými výstavními spolky Hagenbund a Wiener Frauenkunst, Undi byal spjata s kolonií Gödöllő, která se věnovala duchovní obnově prostřednictvím oživení umění a řemesel.[7] Její jediné známé transatlantické setkání se uskutečnilo v roce 1904, kdy vystavovala své práce společně s kolegyněmi z Gödöllő na Světové výstavě v Saint Louis, kde se představilo také mnoho návrhářek z vídeňské školy užitého umění.[8]

 

 

Obr. 5, Undi Mariska při práci na dekorativní malbě na zdi hostelu Népszálló, Budapest, kolem1911 © Aladár Székely photographer, Gödöllői Városi Múzeum.
Obr. 6. Bílá háčkovaná výšivka navržená Mariskou Undi, ilustrovaná v Díszítő Múvészet 3, č. 2 (1916-1917), plate 14. Zdroj obrázku: autorská fotografie z Muzea užitého umění v Budapešti.

Přestože se designéři ve Vídni a v Budapešti na přelomu 19. a 20. století zabývali podobnými projekty, od umělecké kolonie Gödöllő po Wiener Werkstätte, o svých aktivitách se vzájemně informovali jen zřídka a zdá se, že se jejich cesty zkřížily opravdu málokdy, pokud vůbec, a to navzdory skutečnosti, že obě města na Dunaji jsou od sebe vzdálena pouhé dvě hodiny jízdy vlakem. Protože však psychologická vzdálenost mezi těmito dvěma tvůrčími metropolemi byla tak obrovská, bylo možná ponecháno na jedincích s kosmopolitnějším rozhledem, aby si na obě posvítili. Patřila mezi ně třeba Amelia Sarah Levetusová (1853-1938), židovská britsko-rakouská korespondentka listu International Studio, která pravidelně psala o návrhářkách z městských i venkovských částí Rakouska a Maďarska.[9] Komplexnost středoevropského designu - zejména toho, který vytvářely ženy - se v prostoru mezinárodních výstav, jako je světová výstava v St. Louis, odráží v ostřejším světle.  

 

Vztah mezi Lesznai a Undi je asi nejvíce patrný v jejich pedagogické činnosti, i když v obou případech je tento aspekt jejich dráhy nedostatečně zmapován. Archiv Undiové, který uchovává Městské muzeum v Gödöllő, obsahuje náčrty, fotografie a řadu textilních vzorků, které shromáždila během svých rozsáhlých výzkumných cest. Tento materiál se stal základem jejích knih Magyar kincsesláda (Pokladnice maďarské výšivky) připravené jako součást školních osnov pro Maďarské ministerstvo pro vzdělání, a taky Hungarian Fancy Needlework (Maďarské luxusní vyšívání), která byla vydaná v angličtině pro mezinárodní publikum (Obrázky 7-8).[10] 

Obr.. 7.Obálka. Mária Undi, Magyar kinscesláda/ Hungarian Embroidery Treasure krabice č. 3, Kalotaszeg írásos hímzés/ Kalotaszeg Embroidery. Budapest: Szerző kiadása, 1935/36.Zdroj obrázku: Author photo from Museum of Applied Arts, Budapest.
Obr. 8. Ilustrace. Mária Undi, Magyar kinscesláda/ Hungarian Embroidery Treasure Box, č. 3, Kalotaszeg írásos hímzés/ Kalotaszeg Embroidery. Budapest: Szerző kiadása, 1935/36. Zdroj obrázku: Author photo from Museum of Applied Arts, Budapest.

Undi byla vášnivou zastánkyní zařazení tradičních rukodělných technik do školních osnov jako cestě k zachování maďarského kulturního dědictví po Trianonské smlouvě z roku 1920, která předala téměř dvě třetiny geografického území okupovaného Maďarskem Rumunsku, Československu, Jugoslávii a Rakousku.

 

Než emigrovala do Spojených států, učila Lesznai v dílně malíře Desző Orbana (1884-1986), který byl dříve členem avantgardní skupiny Nyolcat, s níž poprvé vystavovala. Orbanova dílna nabízela kurzy umění a designu pro širokou veřejnost.[11] Podle Petry Török to bylo z části i pozvání přednášet o maďarském lidovém umění na Mezinárodní škole v Sandusky v Ohiu, které vedlo Lesznaie k odjezdu do Spojených států v roce 1939.[12] Zakladatelka školy Elma Prattová (1888-1977), nadšenkyně pro lidovou kulturu a podnikavá pedagožka, zařadila dílo Lesznaiové na výstavu moderního užitého umění v Brooklynském muzeu v New Yorku v roce 1935 a možná se s ní i setkala v Evropě při jedné z jejích návštěv Mezőkövesdu, kam se vydala za tradičními výšivkami Matyó, které inspirovaly Lesznaiovou.[13] Pronikavé poznámky z výuky a nepublikovaný rukopis, které Lesznaiová napsala po své emigraci do Spojených států pro pedagogivké publikum, odhalují její velmi osobní interpretaci designu jako univerzálního prostředku obnovy v tragicky rozbitém světě.[14]

 

Jak bychom se mohli dozvědět více o emigrovaných návrhářkách, jako byla Lesznai, zkoumáním jejich práce ve vztahu k těm jako Undi, jejichž myšlenky sice překročily Atlantik, ale přetrvávali v Evropě? Jak se lišily osobní a profesní okolnosti Lesznai a Undi? Jak mimořádné tlaky, které vedly Lesznai z Budapešti do Vídně a New Yorku, vedly k její kariéře, která byla v některých ohledech odlišná od dráhy Undi a v jiných podobná? Ačkoli Undi zůstala na stejném místě, svět kolem ní se změnil. Po první světové válce již Maďarsko nebylo součástí Rakouska-Uherska a mnoho jeho historických regionů, které byly známé svým bohatým lidovým uměním, již nebylo součástí Maďarska. Možná by tedy bylo přínosné zamyslet se nejen nad viditelnějšími transatlantickými setkáními vycházejícími z Vídně, jako byla Lesznaivé cesta do New Yorku, ale také nad méně viditelnou výměnou myšlenek mezi umělci v širší sféře vídeňského kulturního vlivu.

 

Poděkování: Ráda bych poděkovala Elaně Shapira za pozvání k přednesu příspěvku o maďarské židovské textilní návrhářce na sympoziu na Univerzitě užitého umění ve Vídni v roce 2019. Výsledkem tohoto výzkumu je "Umění a design Anny Lesznai: Lesznai: Adaptace a transformace," ve sborníku Designing Transformation: Jews and Cultural Identity in Central European Modernism, edited by Elana Shapira, 173-188 (London: Bloomsbury, 2021). Esej o etnografických aktivitách Marisky Undi, "A Hungarian Treasure Chest: The Art Colony at Gödöllő in Critical Perspective," in Constructing Race on the Borders of Europe: (London: Bloomsbury Visual Arts, 2021), vznikla v rámci panelu, kterému předsedala Alison Morehead na konferenci College Art Association 2018, kterou zaštiťovali historici německého, skandinávského a středoevropského umění. Rozpracovaná práce byla prezentována na Mezinárodní konferenci o dějinách designu a designových studiích (ICDHS) v Barceloně v roce 2018 a na sympoziu Centra pro současné a moderní umění a teorii Masarykovy univerzity v Brně v roce 2022. Vyjadřuji své nejhlubší poděkování mnoha kolegům a přátelům, kteří tak velkoryse přispěli k tomuto výzkumu, zejména Katalin Géller, Katalin Keserű, Mónice Lackner, Cecílii Nagy, Agnes Prépoka a Maďarské Fulbrightově komisi, která tento projekt podpořila.

 

 

[1] UNESCO. “Decision of the Intergovernmental Committee: 7.COM 11.15.” Seventh Session of the Intergovernmental Committee (7.COM) for the Safeguarding of the Intangible Cultural Heritage. Intangible Cultural Heritage. Paris: UNESCO Headquarters, 2012. https://ich.unesco.org/en/Decisions/7.COM/11.15. See also Julia Secklehner, “Crossing Borders and Period Boundaries in Central European Art: The Work of Anna Lesznai (ca. 1910-1930).” In Rethinking Period Boundaries: New Approaches to Continuity and Discontinuity in Modern European History and Culture, edited by Lucian George and Jade McGlynn, 119–48. Berlin: De Gruyter Oldenbourg, 2022 and “The Birth of Painting from the Spirit of the Gingerbread: Anna Lesznai’s Hungarian Exotic in 1920s Vienna.” In Erasures and Eradications in Modern Viennese Art, Architecture and Design, edited by Brandow-Faller and Laura Morowitz, 129–42. London: Routledge, 2023.

[2] Fiona Stewart, “‘In the Beginning Was the Garden’: Anna Lesznai and Hungarian Modernism, 1906-1919.” Ph.D. Dissertation, York University, 2011, p. 9, n. 13.

[3] Notable is the research of Petra Török and Judit Szilágyi. See, for example, their special issue of Enigma, nos. 51-52 (2007). See also the work of Judit Szapor, Hungarian Women’s Activism in the Wake of the First World War: From Rights to Revanche. London: Bloomsbury Academic, 2018, and, from a more critical perspective, Anna Menyhért, Women’s Literary Tradition and Twentieth-Century Hungarian Writers: Renée Erdős, Ágnes Nemes Nagy, Minka Czóbel, Ilona Harmos Kosztolányi, Anna Lesznai. Translated by Anna Bentley. Leiden: Brill, 2020.

[4] One notable exception to this is the work of Zoltán Fejős, who has researched early exhibitions of Anna Lesznai’s work in the United States, long before she herself moved to New York. See Zoltán Fejős, “Hungarian Folk Art Exhibitions in the USA in 1914.” Hungarian Studies Review 44, no. 1–2 (Spring-Fall 2017): 5–35 and “‘Üjszerű mint a futuristák munkája’ Magyar népmúvészeti kiállítás Amerikában 1914-ben” (“Artful as the Work of Futurists.” An Exhibition of Hungarian Folk Art in America in 1914). Néprajzi értesíto 97 (2016): 87–204.

[5] Anna Lesznai, Spätherbst in Eden: Roman. Edited by Ernst Lorsy and Hilda von Born-Pilsach. Karlsruhe: Stahlberg Verlag, 1965. Copy in the University of California Los Angeles library.

Clotilde Julia Fybel (neé Scharvogel) (1880-1969) was an American textile artist and translator born in Leipzig. She was married to Hans Joseph Fybel (Feibelmann) (1897-1994) who was born in Zurich. Käthe Recheis, No Room for the Baker, trans. Julia C. Fybel. New York: Four Winds Press, 1969. Illustrations by Tibor Gergely. So far, I’ve come across just two examples of Julia Fybel’s textile design: “Child with Cat (Mise-en-carte),” textile design in crayon and graphite on paper, dated to the mid-20th century, and a knitted wool hanging from the 1950s, both in the collections of the Cooper Hewitt, Smithsonian Design Museum. Data available online: https://music.si.edu/object/chndm_1971-31-3 and https://collection.cooperhewitt.org/objects/18475095/.

[6] My research has yet revealed just one exhibition featuring the work of both artists. Their names are mentioned in a brief review of works exhibited in 1921 by the Hungarian Bibliophile Society at the Museum of Applied Arts in Budapest. G. E., “Gyermek-képeskönyvek kiállitása.” Az Ujság 19, no. 246 (November 3, 2021), p. 4.

[7] Katalin Gellér, “Mariska Undi (1877-1959) Painter and Applied Artist.” In Women at the Gödöllő Artists’ Colony, edited by Zsofia Németh, 24–32. London: Hungarian Cultural Centre, 2004.

[8]  The official catalogue lists the names of twenty-one women exhibitors in the Austrian applied arts section. See Frederick J. V. Skiff, Official Catalogue of Exhibitors. Universal Exposition St. Louis, U.S.A. 1904. Division of Exhibits. Dept. B. Art and Dept. D. Manufactures. St. Louis: The Official Catalogue Company (Inc.), 1904. On the Hungarian exhibits in St. Louis see my essay “‘A Revelation of Grace and Pride’ Cultural Memory and International Aspiration in Early Twentieth-Century Hungarian Design.” In Expanding Nationalisms at World’s Fair’s: Identity, Diversity and Exchange, 1851-1915, edited by David Raizman and Ethan Robey. London: Routledge, 2017; and on the relationship of the Gödöllő colony to the broader arts and crafts movement more broadly see Juliet Kinchin, “Hungary: Shaping a National Consciousness.” In The Arts and Crafts in Europe and America, 1880-1920: Design for the Modern World, edited by Wendy Kaplan, 142–77. Los Angeles: Los Angeles County Museum of Art, 2004. Katalin Keserű’s groundbreaking essay, “The Workshops of Gödöllő: Transformations of a Morrisian Theme.” Journal of Design History 1, no. 1 (1988): 1–23, remains an important resource.

[9] See for example A. S. Levetus, “The Imperial Arts and Crafts Schools, Vienna.” International Studio 30, no. 120 (February 1907): 323–34; A. S. Levetus, “Stickereien Der Lipa Volksindustrie-Aktien-Gesellschaft.” Textile Kunst und Industrie 7, no. 8 (1914): 337–47.

[10] Mária Undi, Hungarian Fancy Needlework and Weaving. Budapest: Stephaneum Press/ Mariska Undi, 1934; Mariska Undi, Magyar kincselsláda; muvészi, eredti rajz- és himzésminták gyüjteménye/ Hungarian Embroidery Treasure Box/ Originelle Ungarische Volksstickereien. 10 vols. Budapest: Szerzo, 1932. A large part of the collection was presented to the museum by Mariska Undi’s niece, Flóra Undi. Those works contributed to a retrospective exhibition of her work in 1996. See Gellér, Katalin. Undi Mariska gyűjteményes kiállítása a Gödöllői városi múzeumban. Gödöllő: Városi Múzeum, 1996. A second exhibition was held in 2014: Flora Undi and Katalin Gellér, Undi Mariska családja és művészete: az Undi-lányok (Mariska Undi’s family and art: the Undi girls). Budapest: Püski Kiadó, 2014.

[11] Desiderius Orban interviewed by Denise Hickey in Denise Hickey collection [sound recording], 1971. National Library of Australia. Available online: https://nla.gov.au/nla.obj-193497629/listen

[12] Petra Török, “Ornamenssé váltott sors—művészeti és irodalmi otthonteremtés Lesznai Anna életművében” (Fate into Ornament: Creating an Artistic and Literary Home in the Oeuvre of Anna Lesznai). Ph.D. Dissertation, Eötvös Loránd University, Budapest, 2012, 122. I am grateful to Zoltán Fejős for sharing this reference with me.

[13] Cardassilaris, Nicole Ruth. “Bringing Cultures Together: Elma Pratt, Her International School of Art, and Her Collection of International Folk Art at the Miami University Art Museum.” MA Thesis, University of Cincinnati, 2007. Another of Pratt’s guest artists was Emmy Zweybrück-Prochaska (1890-1965).

[14] “The teaching of Art can never be more important than in a time when science and politics, technics, and social organization err in the dark and have lost the way which guides towards human happiness and reason.” “Lesznai Anna írásai és jegyzetei” (Anna Lesznai’s writing and notes in English), n.d. Petőfi Irodalmi Múzeum (PIM) Inv. no. V.3670/35. See also Anna Lesznai, “Creative Design Course for Elementary and Secondary School Teachers. Fifteen two-hour lessons. February 4 – May 19, 1948.” Book manuscript. PIM Inv. no. D1.618; Anna Lesznai, “Peasant Art,” n.d. PIM Inv. no. V.3670/34; Anna Lesznai, “Notes on Art Methodology—Lectures,” n.d. PIM Inv. no. V.3670/29.