Ladislav Jackson
Ve 45. vydání časopisu Innendekorationznámá architektka a interiérová designérka Liane Zimbler zveřejnila modernizaci ložnice v prominentním měšťanském bytě ve Vídni. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o stylový interiér, který si objednal klient z vyšší vídeňské třídy, jenž má peníze na rozhazování. Této touze po módním interiéru, kde vše vybírá a stylizuje designér - dokonce i klientův župan - se vysmíval Adolf Loos ve svém eseji "Chudý boháč", v němž klient chtěl, aby mu architekt "přinesl umění pod jeho vlastní střechu, na penězích nezáleží!". [1] Vytváření Gesamtkunstwerku, celkového uměleckého díla, Otto Wagnerem a jeho žáky, jako byl Josef Hoffmann, Loos mnohokrát kritizoval. Z tohoto důvodu měly Loosovy vlastní návrhy interiérů vždy eklektický charakter a nahrazovaly estetiku, "totální styl".Gesamtkunstwerk, Tvorba Gesamtkunstwerku, celkového uměleckého díla, Otto Wagnerem a jeho žáky, jako byl Josef Hoffmann, Loos mnohokrát kritizoval. Z tohoto důvodu měly Loosovy vlastní návrhy interiérů vždy eklektický charakter a estetiku, "totální styl", nahrazoval pohodlím.
Byla modernizace ložnice z roku 1910 s velmi drahým vybavením v detailním a stylovém provedení, v té době starém pouhých 23 let, v tomto případě marnivostí, která měla ukázat společenský status? Nebo šlo o nutnost, která by usnadnila a skutečně zmodernizovala život vlastníků? A odráží tento projekt její originální myšlení?
Liane Zimblerová byla výjimečná žena. Narodila se jako Juliane Angela Fischerová v německy mluvící židovské rodině v Přerově 31. května 1892. Studovala na vídeňské reálce a poté získala status "nadané studentky" na vídeňské uměleckoprůmyslové škole (Kunstgewerbeschule), kterou v letech 1909-1934 vedl Alfred Roller. Díky jeho předchůdci Felicienu von Myrbachovi dominovala jejímu programu skupina Vídeňská secese: Josef Hoffmann, Koloman Moser a Oskar Kokoschka.[2]
Od roku 1908 začal na škole vyučovat Franz Čižek a v následujících dvou desetiletích se na škole výrazněji prosadila mladší generace architektů jako Josef Frank a Oskar Strnad. Životopisci Zimblerové si nejsou jisti, zda byl Josef Hoffmann jejím přímým učitelem, ale jistě ho znala ze školy, nebo z jejího blízkého okolí.[3] Zimblerová se s Hoffmannem velmi dobře poznala ve 20. letech, kdy začala pracovat pro Wiener Werkstätte a v roce 1925 založila módní pobočku WW v Praze.[4] Hoffmanův způsob uvažování o interiérovém designu měl na Zimblerovou velký vliv.[5]
Převzala i některé principy představené Frankem a Strnadem. Přestože musela získat výjimečný status studentky, otevřenost Franze Čižka k výchově žen k architektuře měla jistě význam i pro její rozhodnutí zůstat v prostředí, kterému v té době dominovali muži, a věnovat se dráze architektky. Její studium letech 1912-1916 se stalo vzorem pro další generaci žen, které byly na školu přijaty, jako například Margarette Schütte-Lihotzky, která zde začala studovat v roce 1915, nebo Erika Giovanna Klien, která nastoupila v roce 1919.
Modernizace starší stavby v roce 1922 byla první významnou zakázkou Liane Zimblerové. Budova z roku 1879, navržená Heinrichem von Ferstelem, měla být upravena pro nového majitele. Změny, které Zimblerová v následujících dvou letech navrhla, byly nenápadné, přesto proměnily využití budovy v multifunkční moderní palác. Nejprve Zimblerová upravila podkroví na tři byty, přistavěla jedno patro a vytvořila tak střešní zahradu s fontánou. Poté nad nádvořím položila skleněnou střechu a mezaninový byt změnila na tři menší jednotky. Liane Zimbler prokázala svůj velmi jedinečný smysl pro zachování původních hodnot starší stavby a zároveň dokázala s minimálními prostředky zlepšit její funkčnost pro soudobé požadavky.
Tato dovednost se stala pro Zimblerovou velmi cennou, když se ve 30. letech 20. století začala věnovat navrhování interiérů. Zakázka na modernizaci ložnice zjevně nebyla jen marnivostí nebo touhou být módní. Změna funkcí byla zakódována v samotném zadání: ložnice "se mezitím stala hlavním obývacím pokojem pro paní domu, protože bývalý obývací pokoj byl přeměněn na pokoj dětský. Místnost nebyla pro toto mnohoúčelové využití dostatečně prakticky zařízena. Zvláštností je zde další využití a přeměna původního nábytku".[6]
Tím se dostáváme k hlavní vlně v designování ložnic 20. století: : Liane Zimbler musela najít řešení, jak vytvořit v ložnici vícefunkční prostor pro více činností: zrodila se obytná ložnice. Liane Zimbler odmítla jít ve šlépějích "stylového interiéru", který reprezentovala Wagnerschule a zejména Josef Hoffmann. Do vídeňské moderny zavedla renovaci a recyklaci: "Nábytek je kvalitní, takže není třeba ho nahrazovat novými nákupy. Dřevo bylo odizolováno, čerstvě namořeno a vyleštěno. Dekorativní prvky na nábytku zmizely. Dvě stávající skříně byly umístěny ke stěně naproti oknu a dostaly nové členění a výšku až ke stropu. Před nepoužívané tapetové dveře byly umístěny jednoduché doplňky ze smrkového dřeva, před nimiž je po celé šířce místnosti zatažen lehký hedvábný závěs, jehož barva je sladěna se stěnami."[7]
Zimblerová poskytla v krátkém popisu pro Innendekoration velmi výstižný kometář: původní stav ložnice byl "esteticky nevyhovující, příliš málo úložného prostoru, příliš mnoho dveří, žádné pohodlné místo k sezení! Kvalitní truhlářská práce stávajícího nábydku vybízela k renovaci".[8]
Původní pokoj byl zařízen monstrózní symetrickou sestavou zahrnující manželskou postel a dvě masivní skříně. Před čelem postele se nacházelo malé posezení. Mezi okny byl toaletní stolek a za vstupními dveřmi malá pohovka. V boční stěně byly další dvoje vstupní dveře do pokoje. Zimblerová se rozhodla je zaslepit, když umístila vestavěnou skříň po celé její délce: jedny dveře byly zcela zaslepené a druhé dveře vedly přes jeden segment skříně. Postel posunula blíže ke stěně skříně, čímž získala více místa v oblasti okna. Vedle postele umístila velký toaletní stolek s křeslem, sedací kout přesunula do "rohové oblasti okna", kde zůstala pohovka. Pohovka měla nyní dva účely: k sezení a jako přistýlka nebo postel k dennímu odpočinku.
Renovace nábytku nezahrnovala pouze odstranění dekorativních prvků, Liane Zimbler se rozhodla změnit i jeho tón: "Nevzhledný jasan byl odstraněn, namořen a vyleštěn do teplého tónu třešně," napsala. Přestože odstranila květinové ornamentální tapety a těžké závěsy, což mělo místnost učinit prostornější, neřídila se redukcionistickou doktrínou mezinárodních modernistů.
Do jisté míry přijímala i podstatu pohodlí prosazovanou Loosem a nábytek tak získal i eklektický prvek: přidala květinové, nízké, tlustě polstrované křeslo, typické pro Loosovy pozdní interiéry. Prostor okenního koutu se stal oddělenou zónou pro denní využití. Květinové ornamenty z křesla se opakovaly na velkém polštáři na pohovce a na stínidle lampy a veškerý nábytek byl umístěn na velký orientální koberec s ornamentálním vzorem, který byl původně uprostřed místnosti. Renovační prvek jejího návrhu se neomezil jen na nábytek, ale objevil se i u dalšího vybavení. "Úzké zrcadlo bylo převzato z boku starého toaletního stolku a malý stojan na lahvičky s parfémy byl vyroben ze spodní části lékárničky."[9]
Zimblerová nejenže dokázala v místnosti organicky spojit čtyři různé funkce, zatímco původně měla dvě, ale vytvořila mezi nimi i vizuální předěl (minimální design prostoru pro spaní a úložných prostor, pohodlný design prostoru toaletky a okenního koutu pro denní aktivity).
Jak uvádí Christina Gräwe ve svém online publikovaném životopise Liane Zimbler, pokračovala architektka v modernizaci, renovaci, rekonstrukci a přestavbě starších interiérů po celá 30. léta. Z již nefunkčních místností, jako byly vstupní haly měšťanských předválečných bytů, dokázala nenápadně vytvořit nové funkční prostory. V roce 1932 proměnila dlouhou úzkou chodbu ve vídeňském bytě v rozšířený obytný prostor. Zimblerová nepotřebovala masivní dělící panely nebo kusy nábytku, vytvořila menší "plochy", funkční zóny s využitím minimálního mobiliáře: rafinovaným umístěním koberce, zavěšením závěsu, návrhem subtilní komody nebo jen prostou změnou vizuálního stylu nové zóny, jak to udělala ve vídeňské ložnici.
Jako žena byla Zimblerová schopna vnímat ženu v domácnosti jako osobu, nikoli jen jako "ozdobu" jako většina jejích mužských kolegů. Věděla, jak vypadá běžný pohyb po domě, na rozdíl od okázalého tanečku po svátečních "chodníčcích" jako ve Frankových a Loosových domech. Chápala, jaký má význam, když se ženský obývací pokoj změní v dětský pokoj. Nešlo jen o návrh dětského pokoje, ale architekt musel v rámci domácího interiéru vytvořit pro matku další "vlastní pokoj": materiálně i symbolicky.
Vídeňské návrhy Liane Zimblerové nebyly experimentální ve smyslu, jak byla celá domásnost, její prostor a pohyb po něm organizovány, jak naznačil Christopher Long, když se ve své knize zabýval konkrétními vynálezy vídeňských modernistů, jako byli Loos, Frank a Strnad. The New Space, kde nebyla ani Ziemblerová, ani Kleinová vůbec zmíněny, a Schütte-Lihotzky pouze jednou, a to jen jako pozorovatelka Strnadových úspěchů.[10]Odkaz Ziemblerové je jiný. Snažila se přetvářet domácí interiér podle modernistických hodnot s co nejmenším množstvím prostředků, výrobků a odpadu. Tyto přístupy a metody si Zimblerová vzala s sebou, když po nacistické anexi Rakouska 13. března 1938 emigrovala do Spojených států.
Domnívám se, že z historického hlediska musíme brát tyto nenápadné invence rakouských modernistů, kteří emigrovali do Spojených států, daleko vážněji, zejména pokud se zaměříme na vzestup kalifornského modernismu poloviny 20. století., jeho principy, estetiku a materialitu. A navíc se domnívám, že v 21. století, kdy čelíme dopadům klimatické katastrofy, se od Zimblerové můžeme naučit více než od všech jejích vídeňských kolegů-mužů dohromady. Když se dnes díváme na atraktivní snímky "před" a "po" v časopisech o životním stylu, musíme vedle otázek jako, kolik novoty vpustili designeři do obytného prostoru, nebo kolik starého harampádí zlikvidovali, přidat do svých úvah také otázku, jaká byla uhlíková stopa celého projektu, kolik původního materiálu renovovali a kolik nových věcí muselo být vyrobeno, aby bylo dosaženo výsledného efektu.
[1] August Sarnitz (ed.), Adolf Loos, 1870-1933, Architect, Cultural Critic, Dandy, London; New York, 2003, pp. 18‒21, quoted p. 18
[2] See chapter “Die Einfallenden” – Josef Hoffmann und die Kunstgewerbeschule in Iris Meder, Offene Welten: Die Wiener Schule im Einfamilienhausbau 1910‒1938, dissertation thesis, Institut für Kunstgeschichte der Universität Stuttgart, 2004, pp. 34‒41
[3] According to her autobiography from 1973, see Christina Gräwe; Thomas Spier, Liane Zimbler, http://www.liane-zimbler.de/text/kapitel_2_1_1/frameset_text.htm
[4] See Miroslav Ambroz, Aleš Filip, Rainald Franz et al., Vídeňská secese a moderna (1900—1925), Brno 2005, p. 155
[5] As Gräve suggests: his „influence can be seen in Zimbler’s later office organization and realized designs that may have corresponded to the convictions he conveyed.” Christina Gräwe; Thomas Spier, Liane Zimbler, http://www.liane-zimbler.de/text/kapitel_2_1_1/frameset_text.htm
[6] Christina Gräwe; Thomas Spier, Liane Zimbler, http://www.liane-zimbler.de/ text/kapitel_2_2_3/frameset_text.htm
[7] Christina Gräwe; Thomas Spier, Liane Zimbler, http://www.liane-zimbler.de/ text/kapitel_2_2_3/frameset_text.htm
[8] Liane Zimbler, »Elegantes Schlafzimmer« von 1910 ‒ Modernisiert, Innendekoration, 1934, vol. 45, pp. 302‒303, quoted p. 302
[9] Liane Zimbler, »Elegantes Schlafzimmer« von 1910 ‒ Modernisiert, Innendekoration, 1934, vol. 45, p. 302‒303, quoted p. 302
[10] See Christopher Long, The New Space: Movement and Experience in Viennese Modern Architecture, New Haven, 2016
Czech 
English 
German